Zodpovědnost a učení

Může pekař za to, že nemám na housku? Racionálně uvažující člověk samozřejmě odpoví, že ne. Vždyť co to je za nesmysl? Jak by vůbec mohl a koho to napadlo?
No ale on umí péct housky, já ne, navíc mám hlad. Takže by mi mohl pomoct. Jestli on by mi náhodou neměl pomoct, protože pomáhat druhým se musí, takže to je vlastně jeho povinnost!

Toto je taky racionální úvaha, ovšem na jejím základě se dostáváme do úplně jiného světa, do Kocourkova. Pekaře ale nechám pekařem, protože mě zajímá vzdělávání v dnešní době. Jednou ze základních myšlenek prosazovaných v současnosti v oblasti vzdělávání a rozvoje osobnosti je snaha nenarušit zdravý vývoj dítěte. Je to krásná myšlenka, ale podívejme se na její realizaci. Zcela automaticky, aniž bychom o tom uvažovali, vezmeme zodpovědnost za vývoj dítěte do svých rukou, protože samozřejmě víme lépe než dítě, co vlastně potřebuje. Dále už mu v podstatě diktujeme to, co potřebuje z našeho úhlu pohledu a učíme ho, aby poslouchalo. Pokud to nefunguje, obrací se střídavě škola na rodiče nebo rodiče na školu, ať se s tím dítětem něco udělá.

Takový postup spíš nefunguje než funguje a připomíná onen Kocourkov. Je také otázkou, zda tímto postojem nenarušujeme právě ten zdravý vývoj, o který usilujeme. V čem tedy tkví příčina neúspěchu? Možná právě v tom, co uděláme automaticky a téměř bezmyšlenkovitě – když převezmeme zodpovědnost za to, jak se dítě vyvíjí, jak se učí, jak si hraje, o co se zajímá a co potřebuje. Takovým postojem ho pak právě blokujeme v tom, že si samo neujasní to, co ho opravdu zajímá a co je naopak nezáživná nuda. Navíc když ho už od dětství vedeme k tomu, že bude mít vždy jistotu, že se o něj někdo postará, může se pak lehce stát, že se Kocourkov stane realitou a pekaři začnou být zodpovědní za hlad druhých.