Toto je taky racionální úvaha, ovšem na jejím základě se dostáváme do úplně jiného světa, do Kocourkova. Pekaře ale nechám pekařem, protože mě zajímá vzdělávání v dnešní době. Jednou ze základních myšlenek prosazovaných v současnosti v oblasti vzdělávání a rozvoje osobnosti je snaha nenarušit zdravý vývoj dítěte. Je to krásná myšlenka, ale podívejme se na její realizaci. Zcela automaticky, aniž bychom o tom uvažovali, vezmeme zodpovědnost za vývoj dítěte do svých rukou, protože samozřejmě víme lépe než dítě, co vlastně potřebuje. Dále už mu v podstatě diktujeme to, co potřebuje z našeho úhlu pohledu a učíme ho, aby poslouchalo. Pokud to nefunguje, obrací se střídavě škola na rodiče nebo rodiče na školu, ať se s tím dítětem něco udělá.
Takový postup spíš nefunguje než funguje a připomíná onen Kocourkov. Je také otázkou, zda tímto postojem nenarušujeme právě ten zdravý vývoj, o který usilujeme. V čem tedy tkví příčina neúspěchu? Možná právě v tom, co uděláme automaticky a téměř bezmyšlenkovitě – když převezmeme zodpovědnost za to, jak se dítě vyvíjí, jak se učí, jak si hraje, o co se zajímá a co potřebuje. Takovým postojem ho pak právě blokujeme v tom, že si samo neujasní to, co ho opravdu zajímá a co je naopak nezáživná nuda. Navíc když ho už od dětství vedeme k tomu, že bude mít vždy jistotu, že se o něj někdo postará, může se pak lehce stát, že se Kocourkov stane realitou a pekaři začnou být zodpovědní za hlad druhých.