Často se setkávám u studentů s tím, že není v jejich moci naučit se něco, co jim nejde. Nejčastěji pak slyším argumenty typu “nemám na to buňky” nebo “mě to nikdy nešlo”. Jako učitel v takových případech hodně zvažuji, jestli je to prostá výmluva jak se vyhnout něčemu nepříjemnému nebo jde o reálnou zpětnou vazbu.
Vždy mě překvapí, že i při úvodu k novému tématu, u kterého je jasné, že o něm nic neví, studenti rezignují na to, aby se v látce vyznali. Na první pohled to opravdu vypadá na neochotu či nezájem vyznat se v dané látce. Mám ale podezření, že se za tou neochotou skrývá bezmoc, neschopnost a nemožnost překonat některé překážky v procesu učení. Z mého pohledu se ale jedná o bezmoc, která není reálná, přestože jí sami studenti uvěřili. Ve většině případů totiž to, co o sobě studenti prohlašují, neodpovídá tomu, čeho jsou ve skutečnosti schopni.
Někdy stačí změnit podmínky, za kterých se učí dané látce, a vytvořit tak jinou atmosféru ve třídě, například omezit tlak na okamžitý výsledek. Pak se jim daří překonávat to, o čem si mysleli, že nikdy nepůjde. Nakonec mají ze svého úspěchu radost.
Všimla jsem si také, že studenti mají často mylnou představu, v čem spočívá jejich problém.
Pracovala jsem se studentkou, která propadala z cizího jazyka a která byla přesvědčená, že jí nikdy nepůjde, a proto ji ani nebavil. Během naší spolupráce jsem zjistila, že problém byl spíše v trémě během zkoušení. I přesto, že danou látku uměla, v situaci, kdy byla hodnocena učitelem, měla takovou trému, až její výkon nebyl dostačující. Velkou roli zde pak sehrála ochota přijmout myšlenku, že skutečnost může být jiná, než si myslela, a že je schopná naučit se to, co potřebuje.
Lenka Urbanová
1.12.2010 at 16.34Děkuji! Mně osobně váš článeček velmi pomohl.
Lenka